26. 7. – 27. 7. 2019

Sedím na lavičce Centrálního autobusového nádraží v Plzni, kufr u nohou. Nemůžu uvěřit, že se to doopravdy děje. Následujících deset dní se chystám strávit v okouzlující skandinávské přírodě a v úchvatných severských metropolích. Konečně se mi splní můj největší sen.

Z dáli se ke mně přibližuje dívka s černým kufrem, na němž je uvázaná růžová mašle. Je to Sabina, moje kamarádka z univerzity. Právě s ní se vydávám vstříc novému dobrodružství.

Po poledni sedáme do autobusu, který nás veze do Prahy. Po cestě si povídáme o našich dosavadních cestách. Překvapuje mě, že naše kroky vedly skoro vždy stejným směrem. Obě jsme byly dosud navštívily stejných 6 zemí, jen na mém seznamu je navíc San Marino a na jejím USA. Přijde nám zvláštní, že jsme toho už tolik viděly, ale nikdy jsme nebyly u našich východních sousedů. Shodujeme se, že to budeme muset napravit.

Po příjezdu do Prahy nastává pro nás jednoznačně nejnáročnější část dne. Musíme ve třicetistupňovém vedru dostat naše dvacetikilové kufry ze Zličína do Strašnic. Rozhodujeme se pro metro, jistě je to nerychlejší a nejpohodlnější cesta. Po vytažení neuvěřitelně těžkého kufru do prvních schodů začínám proklínat všechny architekty, že je nenapadlo dát do metra eskalátory. Ruce mám v jednom ohni.

Po příjezdu do pražských Strašnic se připojujeme ke skupince lidí, kteří se účastní stejného zájezdu. Celá zastávka je zavalena kufry, sportovními taškami, krosnami i spacáky. Všichni jsme nedočkaví a natěšení.

Z dáli přijíždí červený dálkový autobus, jenž má na předním skle ceduli s nápisem „Norské fjordy a skandinávské metropole.“ „Ty jo, ono se to fakt děje,“ říkám Sabině při nástupu do autobusu. „Bude to naprosto senzační zájezd, to vím už teď,“ odpovídá mi Sabina, když se usazuje na své místo.

Všichni už nastoupili a já se rozhlížím po všech spolucestujících. Tři rodiny s dětmi pubertálního věku, máma se synem, několik mladých párů, několik párů důchodců a několik kamarádských skupin, kam se řadím i já se Sabinou. Je to pestré a o zábavu bude určitě postaráno. Po chvilce řidič nastartuje motor a autobus vyráží do naší první destinace, kterou je švédské město Göteborg.

„Dobrý den, já jsem Vojta a na tomhle zájezdu budu váš průvodce,“ ozve se najednou z palubního mikrofonu. „Jménem naší cestovní kanceláře bych vás rád přivítal na našem zájezdu do Skandinávie. Doufám, že se vám program i naše služby budou líbit a že si následujících deset dní společně užijeme.“ Při dlouhé cestě do přístavu Puttgarden nám Vojta představuje detailněji země, které navštívíme, program zájezdu i ubytování, což mě i Sabinu nutí těšit se ještě o něco víc.

Cesta po německé dálnici ubíhá rychle a bez komplikací. Přibližně v půl třetí ráno přijíždíme do Puttgardenu, odkud se trajektem vydáváme do dánského přístavu Rødby. Vystupujeme z autobusu a jdeme do vyšších pater trajektu. Došli jsme si na toaletu a nyní již kráčíme po chodbě, kterou lemují obchůdky a kavárny. „Půjdeme se podívat nahoru na palubu?“ ptá se Sabina. „Jasně, ale kudy?“ Bloudíme mezi obchody, ale cestu na palubu ne a ne najít. Po několika minutách hledání naštěstí nacházíme správnou cestu. Po vstupu na palubu mě okamžitě dostane silný vítr, který mi cuchá vlasy. Po pohledu na osvětlený přístav v dálce se vracíme zpátky do tepla.

Po hodinové plavbě nasedáme unavení zpět do autobusu a chceme jet dál. Po vyjetí z trajektu nás ovšem zastavuje dánská policie, která nám chce zkontrolovat cestovní doklady. Rozespalá hledám svoji občanku, mezitím co policista kontroluje cestující v přední části autobusu. Kontrola mých i Sabininých dokladů proběhla v pořádku, problém nastává u mladého kluka, který sedí naproti přes uličku. „I lost my ID Card,“ říká lámanou angličtinou. Chvilku se s policajtem o něčem dohaduje, ale nakonec vše končí dobře, můžeme jet dál.

Po dvou hodinách jízdy Dánskem nás Vojta znovu budí. Je šest hodin ráno a je čas na další trajekt. Jsme ve městě Helsingør, které jé známe hradem Kronborg, kde bydlel Hamlet, kralevic dánský. Trajektem plujeme do švédského města Helsinborg, který je vidět již z dánského pobřeží. Voda v průlivu Öresund je klidná, bez vln, cesta je tudíž velmi pohodlná.

Po 45 minutách už jsme v Helsinborgu a jedeme dál. Děláme poslední za stávku na snídani a poté již konečně jedeme do Göteborgu, druhého největšího města Švédska. Dívám se z okénka a pozoruji švédskou přírodu. Minimálně tady na jihozápadě státu se od té české nikterak neliší.

V 10 hodin dopoledne jsme na místě, vystupujeme s autobusu a jsme překvapeni obrovským horkem. 33 stupňů nikdo nečekal. Nicméně nás to neodrazuje a vydáváme se vstříc poznávání. Při cestě k prvnímu místu nám Vojta ukazuje toalety zdarma a Lidl, přičemž říká, že se vždycky řídí heslem „Nejlépe se poznává s plným žaludkem a prázdným měchýřem.“ S tím mohu jen souhlasit.

Po 20 minutách chůze rozkopanými ulicemi Göteborgu přicházíme údajně na nejvýznamnější náměstí Göteborgu, Götaplatsen. Trochu mě to překvapuje, není tak velkolepé, jako je např. Staroměstské náměstí nebo Trafalgar Square. Nicméně místní architektura, která se dost liší od té naší, se mi zamlouvá. Vystoupáme na schody a Vojta nám ukazuje ulici Östra Hamngatan, která je jednou z nejrušnějších ulic ve městě a kterou dnes také navštívíme.

Jdeme dál, procházíme kolem univerzity a přicházíme ke kostelu Hagakyrkan. Od něj míříme do čtvrti Haga, která dříve byla dělnickou čtvrtí. Dnes je Haga plná restaurací a obchodů se suvenýry.

Typické skandinávské ulice, jimiž procházíme, mi připomínají mého oblíbeného knižního detektiva, Kurta Wallandera, který se nejednou těmito uličkami kráčel při řešení sériových vražd. Ponurost a „obyčejnost“ místních domů mají temnou atmosféru.

Krátce po poledni dostáváme volno v centru města, abychom se mohli najíst a odskočit si. Se Sabinou se procházíme po okolí a prohlížíme si místní trh, který nás omamuje různými různými vůněmi, trochu překvapivě tu je ale malý výběr ryb a mořských plodů. Za to je tu veliké množství koření a všelijakých sladkostí.

Další zastávkou je katedrála Domkyrkan. Hned při vstupu dovnitř je mi jasné, že jsem v zemi, kde převládá protestantské křesťanství. Kostel je na rozdíl od těch našich velmi strohý, přesto je velmi krásný.

Využíváme toalety zdarma a jdeme dál, přes kanál až na křižovatku dvou významných ulic, kde stojí Jezdecká socha Gustava Adolfa I. Kousek od sochy stojí i göteborská radnice. Jdeme rušnou ulicí Östra Hamngatan a přicházíme k moři. Vedle nás stojí místní opera, v dáli nám Vojta ukazuje mrakodrap přezdívaný Rtěnka, který je údajně na seznamu nejošklivějších budov světa. Shodly jsme se, že mrakodrap až tak ohavný není, i když chápeme, že místní to mohou vidět jinak.

Dostáváme rozchod a zároveň několik tipů, jak naložit s volným časem. Se Sabinou jsme se rozhodly pro námořní muzeum, které se nachází kousek od opery. Je tam vystaveno několik obrovských vojenských lodí, které si můžeme projít jak zvenku, tak zevnitř. I přes monstróznost lodí jsou některá místa velmi malá, tudíž není překvapující, že se při prohlídce několikrát praštím do hlavy o kdejakou tyč. Při pohledu na Švédské vlajky vlající na stěžních nám teprve teď dochází, kde vlastně jsme, a proto se hned s vlajkami fotíme.

Po prohlídce muzea už jsme velice unavené. Horko je ubíjející, v nohou máme několik kilometrů a začíná se na nás podepisovat spánkový deficit. Rozhodujeme se tedy pro obchodní centrum, kde si s chutí kupujeme obrovskou zmrzlinu za 38 švédských korun. Po osvěžení se vydáváme zpět k trhu, kde chceme nakoupit suvenýry. Víme, že jeden obchod byl blízko protestantské katedrály. Jdeme tam a třikrát procházíme tou samou ulicí, než si konečně všimneme onoho obchodu se suvenýry. Kupuju si pohledy, známky a švédskou vlajku (sbírám totiž vlajky států, které jsem navštívila.) Po oznámení ceny jdu do kolen a přemítám, zda mi zbudou ještě nějaké peníze do Stockholmu. Znovu se vracíme k trhu. Sabina svačí, já vypisuju pohledy.

Po nalezení poštovní schránky si uvědomuju, že se mi chce na záchod. Toalety na trhu jsou již zavřené, přece jen je sobota. Procházíme ulicemi a snažíme se najít nějaký fast food, ale marně. „Hele, v tom kostele byl přece záchod zdarma, ne?“ říká Sabina. „Jo, to je pravda, jdeme tam.“ Přicházíme ke kostelu zezadu. Procházíme parkem, a když zahneme za roh, obě se zarážíme. Všude stojí lidé v šatech a v oblecích a z kostela právě vychází novomanželé. „No, jak to vypadá, asi to budu muset vydržet,“ říkám, mezitím co se snažíme vytratit, aby si nás nikdo nevšiml.

Ve čtyři odpoledne se všichni opět scházíme u trhu a vyrážíme na vyhlídkovou plavbu po místním kanále, během níž vidíme např. dům, ve kterém žil Bedřich Smetana, když pobýval ve Švédsku. Nejvíce nás ale zaujal tzv. Rybí kostel, který podle mě vypadá jako perníková chaloupka.

Po plavbě se vracíme směrem k autobusu, cestou ještě nakupujeme zásoby v obchoďáku. Po deseti hodinách ve městě jsme všichni unavení, a těšíme se na ubytování. „Jak jistě víte, dneska spíme v Norsku u švédských hranic,“ říká Vojta do mikrofonu. „Jelikož máme dobrý čas, vystoupíme ve Švédsku a do Norska dojdeme pěšky.“ „Počkej, to myslí vážně?“ ptám se Sabiny. Ta jen nechápavě krčí rameny.

Po hodině a půl autobus staví na kraji mostu. „Vystupujeme. Uprostřed Svinesundského mostu je norsko-švédská hranice. Můžete se tedy vyfotit s jednou nohou ve Švédsku a s druhou v Norsku.“ „Tak to zní ale dobře,“ jásá Sabina.

Přicházíme k hranici, kde naši spolucestující fotí vcelku kreativní fotky. Já se spokojím s obyčejnou.

Po vyfocení nasedáme do autobusu, tentokrát již v Norsku a jedeme posledních pár minut do kempu, kde přespíme. Já a Sabina bydlíme v chatce s jednou ženou a jejím synem. Děláme si večeři, stojíme frontu na sprchu, která je tady smíšená, ale zdarma, a nakonec usínáme vyčerpáním zabaleni ve spacácích a natěšeni na další den.